knihy o osobnostech - Porovnanie cien
Knihy o poezii
Svazek přináší komentované, kritické vydání autorových první dvou knih, napsaných v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, práci o V. Holanovi Sebeuvědomění poezie a monografii Poezie Karla Tomana. Spolu s chystanou edicí tří zbývajících knižních prací o velkých českých románech tvoří kompletní, vzácně soudržné literárněkritické dílo. Autor vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.
Tři knihy o životě
Marsilio Ficino (1433–1499) je znám především jako významný překladatel a komentátor Platóna a novoplatoniků. Platónská filosofie však u něj nestála osamocena, ale měla tvořit podpůrný pilíř křesťanství, formujíc tak spolu s ním křesťanský platonismus. Máme-li ovšem Ficinovo myšlení pochopit v jeho úplnosti, nemůžeme opomenout ani jeho lékařské zájmy, které mu teprve dodávají specifické barvitosti a plnosti. Právě této oblasti se věnuje v trojdílném spise O životě (1489), který se ve své době stal nejčtenějším autorovým dílem. Knihy O zdravém životě, O dlouhém životě a O životě podle nebes jsou věnovány v první řadě učencům, kteří (tak jako Ficino sám) jsou ve svém bádání zvlášť ohroženi melancholií; jde tudíž o historicky první spis věnovaný nemocem z povolání. I když se jedná o texty zdravovědné, prakticky orientované, třetí z knih vypracovává teoretický systém tzv. přirozené magie (magia naturalis), který čerpá z dřívější magicko-astrologické tradice a zároveň svým vlivem dalece přesáhl oblast pouhé medicíny. Díky jejich komplexní povaze, jež zrcadlí celou škálu zájmů a tematických okruhů nejen Ficinových, ale i jeho ideových souputníků, lze knihy O životě považovat za jedinečnou bránu do světa renesančního myšlení. Zrcadlové latinsko-české vydání.
2 knihy o Tunisku
Vtipné cestovateľské rozprávanie o severoafrickej krajine.
Čtyři knihy o architektuře
Andrea Palladio (1508–1580) byl nejvýznamnějším architektem pozdní renesance, ale lze jej považovat i za nejvlivnějšího architekta celého novověku. Jeho nesčetné paláce, kostely a vily zdobí mnohá místa Veneta, regionu severní Itálie, ale stavby ovlivněné jeho stylem pronikly do celé Evropy i za oceán nejen za jeho života, ale také po všechna staletí následující. Vysvětluje to jejich krása, harmonie a umístění v krajině, ale i to, že se stejně jako jeho renesanční kolegové sochaři nechal inspirovat antikou, prapůvodním zdrojem veškeré evropské kultury. Nehynoucí slávu si Palladio ovšem zasloužil nejen svým architektonickým dílem, ale též teoretickým pojednáním, které o svém způsobu stavění napsal a které vychází od roku 1570, kdy bylo poprvé vytištěno v Benátkách, po celém světě znovu a znovu. Do češtiny byla jeho kniha přeložena už před více než šedesáti lety v době, kdy bylo od nás velmi obtížné cestovat do Itálie, a kdo se tam přesto dostal, zajímal se většinou o jiné památky. Dnes je první české vydání Čtyř knih o architektuře zájemcům těžko dostupné, a proto splácíme dluh naší kultuře jejich druhým vydáním doplněným o novou obrazovou přílohu a mapky Benátska a Vicenzy s vyznačením polohy Palladiových staveb.
Čtyři knihy o józe
Pokud bychom hledali skutečného nestora moderní jógy, pak se jím bez dlouhého pátrání stane Svámí Vivékánanda – indický mystik, myslitel a národní buditel, který jako první na přelomu 19. a 20. století seznámil Západ s hlubokou studnicí východní moudrosti a otevřel do té doby utajené dveře čisté duchovní vědy indických mudrců. V modernizovaném překladu vám vůbec poprvé přinášíme v souborném českém vydání čtyři jeho nejvýznamnější díla o józe, která se stala skutečnou klasikou duchovní literatury a která ani po téměř sto letech od prvního vydání neztrácejí nic z originality a provokativních myšlenek, ani z přesvědčivosti slovní vituozity, jíž tento výjimečný mistr otevřel srdce bezpočtu hledajících. První kniha nazvaná Rádžajóga se zabývá otázkami psychické kontroly, ovládáním vnitřní energie, fungováním mysli a zejména vyššími stupni Pataňdžaliho osmistupňové stezky: ovládáním smyslů, koncentrací, meditací a stavem samádhi neboli vnitřní realizací. Nemálo prostoru je věnováno i pojmu prána a její úlože v duchovním vývoji. Druhá kniha je věnována džňánajóze, józe poznání. Vivékánanda zde v 15 kapitolách vysvětluje povahu smyslového vnímání, otázky poznatelnosti Boha a podstaty vesmíru, podrobně analyzuje základní pojmy indické filozofie, jako je átman, brahma a mája. Třetí kniha věnovaná bhaktijóze čili józe zbožné lásky vysvětluje cestu tzv. pocitové jógy, která staví na vytváření důvěrného vztahu k osobnímu bohu. Vivékánandovy výroky o lásce a citu patří k vůbec nejinspirativnějším, které v indické duchovní kultuře můžeme nalézt. Dále osvětluje přirozenost tohoto přístupu i rizika, která jsou s cestou bhakti spojena. Poslední kniha Karmajóga objasňuje podstatu lidského jednání a principy cesty k dokonalosti prostřednictvím zřeknutí se plodů činů.
Knihy o poezii. Holan / Toman
Kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana. Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let. Přemysl Blažíček (16. 4. 1932 v Matějově u Žďáru nad Sázavou - 26. 4. 2002 v Praze) pracoval po ukončení vysokoškolských studií (1956) od roku 1958 po celý život v Ústavu pro českou literaturu, kde se podílel na tvorbě slovníkových a literárněhistorických příruček, zejména Lexikonu české literatury (I - 1985, II - 1993, III - 2000, IV - 2008). Po roce 1968/69 resignoval na vědeckou kariéru, nepřistupoval na politické kompromisy, v letech 1969-1989 nepublikoval v oficiálních periodikách ani řádku a "soukromě" napsal pět pronikavých monografií o Holanovi (1969, vyd. 1991), Tomanovi (1979, vyd. 1995), Holečkovi (1981, vyd. 1992), Haškovi (1989, vyd. 1991) a Škvoreckém (1992). V tzv. procesu s českým hudebním undergroundem se v roce 1976 znaleckým posudkem angažoval ve prospěch policejně stíhaných básníků. Soubor jeho časopiseckých studií a recenzí z let 1955-1969 a 1990-2002 vyšel v Triádě pod názvem Kritika a interpretace (2002).
Josef Pekař: Příběh knihy o Kosti
Doteraz nepublikovaný text jedného z najvýznamnejších českýchhistorikov. Jedná sa o pôvodné, nedávno nájdenú verziu diela Kniha o Kosti, ktorú napísal J. Pekař roku 1909.
Knihy o epice. Naši, Švejk, Zbabělci
Svazek obsáhne tři knihy Přemysla Blažíčka (1932–2002), napsané v osmdesátých a devadesátých letech 20. století a vydané pak – nikoli v pořadí, v jakém vznikaly – v letech 1991 (Haškův Švejk) a 1992 (Epičnost a naivita Holečkových Našich a Škvoreckého Zbabělci). Shrnutí do jednoho svazku je dáno chronologií vzniku všech tří prací i faktem, žejde o monografie o románových dílech (odtud souhrnný titul Knihy o epice). Edice navazuje vydavatelsky a typograficky na soubor Blažíčkových časopiseckých studií a článků Kritika a interpretace (2002) a především na společné vydání autorových knih o básnících, psaných v šedesátých a sedmdesátých letech, Sebeuvědomění poezie a Poezie Karla Tomana (Knihy o poezii, 2011). Třídílný projekt, který se tímto svazkem uzavírá, tak přináší v jednotné vydavatelské péči autorovo kompletní dílo, které v české literárnívědě představuje ojedinělé vykladačské úsilí. Blažíček podává nejen takřka fenomenologickou interpretaci románů Josefa Holečka Naši (1888–1923, 10. díl posmrtně 1930), Jaroslava Haška Osudy dobré vojáka Švejka za světové války (1921–1923) a Josefa Škvoreckého Zbabělci (naps. 1949, vyd. 1958), ale také představuje všechna díla jako osobitý pokus o epický žánr v souvislostech evropského písemnictví. Holečkova epopej, psaná v době rozkvětu moderního románu, čte Blažíček jako „návrat k původnímu, dávno již nečasovému typu naivní epiky“, Haškova nedokončená próza mu připomíná „jevovou celistvost starých eposů, na kterou novodobá epika většinou rezignovala“, a Škvoreckého román nahlíží autor jako vzájemně provázané zpřítomnění niterného prožitku a reflexí okolních věcí ve vyrovnaném, epickém odstupu.
Čtyři knihy o následování Krista
Ve 2. polovině 14. století zaplavuje Evropu nový proud obnovy zbožnosti, který reaguje na neutěšený stavcírkve. Ona devotio moderna se šíří ze své nizozemské vlasti velmi silně též na Východ. V našich zemích poznamená myšlení předhusitských kazatelů. Po zmatcích husitských válek a papežského schizmatu je třeba znovu nalézt společnou křesťanskou vizi. Jeden z nejvypjatějších myšlenkových proudů představuje život a dílo Tomáše z Kempen, který svým evangelizačním úsilím vedl lidi k pokoře, poslušnosti a naprosté oddanosti Bohu. Ve čtyřech kapitolách: Užitečná napomenutí pro duchovní život, Napomenutí k vnitřnímu životu, O vnitřním potěšení a O svátosti oltářní, nastolil důležité otázky své doby, které ale promlouvají i k dnešnímu čtenáři, jinak by se sotva stala po Bibli nejrozšířenější knihou světa.
O princezně solimánské. Z knihy Devatero pohádek
Audioknižní rozhlasová dramatizace jedné z Devatera pohádek. Napsal Karel Čapek. Účinkují Bohumil Bezouška, Jiřina Jirásková, František Hanus, Jaroslava Vacková a další.
Sílová Bohumila: Tri knihy o Pávom Očku
Východoslovenské vydavateľstvo, Košice. 1979
Tři knihy o Elišce BOX 1-3
Ahoj! Jmenuji se Eliška a mám brášku Toníčka. Všichni říkají, že vypadám jako andílek. Žádný andílek ale nejsem. V těchto příbězích se přesvědčíte, že odvaha mi rozhodbně nechybí! Pro děti od 6 let. SUPERBOX 3 x ELIŠKA, obsahuje knihy Eliška Andlílek, Eliška Rebelka a Eliška Detektiv.
Knihy o umění. Nejskromnější umění, Málo o mnohém, Umění přírodních národů
Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby – o umění vnitřně prožité, charakterní – soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo omnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Diletantská povídka je komentovaným příkladem neumělosti v literatuře. Pojetí umění laického (diletantního) a umění přírodních národů (divošského) je přitom v Čapkově promýšlení přirozeně a plodně vnitřně propojeno.
Traktát o třech podvodnících. Příběh kacířské knihy, která neexistovala
Už od 13. století, v době, kdy se naplno rozpoutal konflikt mezi papežem a císařem, se mluví o existenci kacířského spisu, který odsuzuje Mojžíše, Ježíše a Mohameda jako tři podvodníky a manipulátory, kteří používali falešné zázraky a strach z božího hněvu, aby upevnili svou moc. Papež Řehoř IX. obviňuje z autorství spisu císaře Fridricha II. Hohenstaufena, známého pro své volnomyšlenkářsví, a v průběhu dalších pěti set let jsou obviněnými různé významné osobnosti, jako například Tomasso Campanela. Nikdo knihu nečetl a každý si ji představoval po svém. Tento mytický traktát, z něhož existoval pouze titul, nakonec skutečně spatří světlo na počátku 18. století. V roce 1719 je nalezen text, jehož autor zůstává neznámý, ačkoli by snad mohlo jít o některého ze Spinozových žáků, neboť se v zásadě jedná o zjednodušenéSpinozovy myšlenky. Georges Minois se na pozadí příběhu kacířské knihy, jejíž sám název měl takový vliv, že ač byla pět století pouze mýtem, nakonec musela být skutečně sepsána, zabývá dějinami ateismu v Evropě. Prokazuje, že ateistické myšlení není výdobytkem moderního věku a že se tyto myšlenky objevovaly už ve starém Řecku a Římě.